Novinové články
Chudoba se sice snížila, ale zůstaly nesplněné sliby
V období let 1981 až 2001 se podíl obyvatel zeměkoule žijících v extrémní chudobě - definované jako jeden dolar na den - snížil téměř o polovinu, ze 40 na 21 procent. Poprvé v dějinách klesl také absolutní počet lidí žijících za méně než dolar denně ve všech rozvojových zemích, a to z 1,5 miliardy lidí v roce 1981 na 1,1 miliardy lidí v roce 2001. To je úžasný pokrok. A je to také důkaz, že cíl snížit chudobu z úrovně roku 1990 za pouhých 25 let na polovinu - jak se na něm v roce 2000 dohodli vedoucí světoví představitelé - bude splněn.
Nerovnováha chudoby
Bližší pohled na uvedená čísla nicméně odhaluje obrovské nerovnosti. Celkový počet extrémně chudých lidí sice poklesl, avšak většina z tohoto zlepšení připadá na Čínu, kde se HDP na obyvatele od roku 1981 zpětinásobil a počet chudých se zde snížil o více než 600 miliónů na něco přes 200 miliónů osob. Tohoto pokroku bylo navíc přibližně z padesáti procent dosaženo v první polovině osmdesátých let, kdy Čína podnikla první kroky k liberalizaci ekonomiky na venkově, kde žila většina extrémně chudých obyvatel.
Rychlý růst zaznamenávala také jižní Asie, zejména pak Indie, kde extrémní chudoba klesla ze 41 procent v roce 1990 na 31 procent v roce 2001. Absolutní počet extrémně chudých zde klesal pomaleji vzhledem k rychlému přírůstku obyvatelstva.
Naproti tomu v subsaharské Africe, ve východní Evropě a ve Střední Asii se chudoba zvýšila. Patnáctiprocentní pokles HDP na obyvatele v subsaharské Africe znamenal téměř dvojnásobný nárůst počtu lidí žijících v extrémní chudobě; jejich podíl se zvýšil ze 42 na 47 procent.
Ve východní Evropě a střední Asii vyšroubovala vysoká nezaměstnanost a klesající výkonnost mnoha dříve centrálně plánovaných ekonomik podíl obyvatel žijících v extrémní chudobě z téměř nulových hodnot v roce 1981 na šest procent do roku 1999 (a podíl obyvatel žijících za dva dolary denně ze dvou na 24 procent). Tento vývoj však měl z velké části přechodný charakter a v poslední době chudoba ustupuje.
Jeden, nebo dva dolary?
Na celosvětové úrovni je sice pokrok při snižování chudoby pozoruhodný, avšak významné oblasti rozvojového světa a přechodných ekonomik si vedou špatně. Počet obyvatel žijících za jeden dolar denně se možná snížil, ale další 2,7 miliardy lidí žijí za pouhé dva dolary denně. I tato míra chudoby jim přitom brání využít svůj potenciál.
Monterreyský konsensus
Summit v Monterrey v březnu 2002 založil mezi rozvojovými a rozvinutými zeměmi novou dohodu, takzvaný Monterreyský konsensus, která zdůrazňovala vzájemnou zodpovědnost při rozvojovém úsilí. Zajišťovala také peníze a opatření k dosažení Rozvojových cílů tisíciletí, které v září 2000 schválili vedoucí představitelé 189 zemí.
Mezi tyto cíle patří snížení podílu obyvatel přežívajících za méně než dolar denně během let 1990 až 2015 na polovinu, zajištění všeobecného základního vzdělání, snížení dětské úmrtnosti o dvě třetiny a další cíle.
Rozvojové země vyzývá Monterreyský konsensus ke zlepšení politiky a řízení, rozvinuté země pak ke zvýšení podpory zajištěním přístupu na trhy, rozsáhlejší a kvalitnější pomocí a odpuštěním dluhů.
Rozvojové země učinily od počátku 90. let mnohé, aby posílily prorůstové základy. Zlepšilo se makroekonomické řízení, snížily se fiskální nerovnováhy a podařilo se zkrotit inflaci. Prohloubily svou integraci do světové ekonomiky. Jejich celní sazby klesly z 25 procent koncem 80. let na 14 procent v roce 2003. Rozvinuté země však učinily jen malý pokrok směrem ke snížení obchodních bariér, které je pro chudé země důležité v zemědělství, textilním a oděvním průmyslu a ve službách s vysokým podílem práce. Podpora zemědělství rozvinutých zemí prostřednictvím hraničních kontrol a dotací přesahuje 300 miliard dolarů ročně. Odhady Světové banky naznačují, že další obchodní liberalizace v zemědělství i v jiných odvětvích může do roku 2015 zvýšit reálný příjem v rozvojovém světě až o 500 miliard dolarů, půjde-li ruku v ruce s příslušnými opatřeními v rozvojových zemích. Bohaté země se také zavázaly, že do roku 2006 zvýší podíl oficiální rozvojové pomoci na hrubém národním důchodu na 0,29 procenta - což by procento rozvojové pomoci vrátilo na úroveň roku 1994. Na tomto poli začaly dárcovské země svůj cíl plnit, přestože stále existuje potřeba dalšího pokroku. Čistá oficiální rozvojová pomoc vzrostla z 52,3 miliardy dolarů v roce 2001 na 68,4 miliardy v roce 2003, což je třicetiprocentní zvýšení. V reálném vyjádření však tento nárůst činil vzhledem ke změnám ve směnných kursech a oslabování amerického dolaru pouze asi 13 procent.
Jak snížit rizika nerovnosti
Vzhledem k mnohem rychlejšímu globálnímu informačnímu toku dnes nejchudší lidé na světě vědí o pokroku dosahovaném jinde a všímají si prohlubující se propasti mezi sebou a vyšší a střední celosvětovou vrstvou. Je nepravděpodobné, že informovaní lidé zůstanou uprostřed zvyšujících se nerovností v životní úrovni pasívní. Nerovnosti přiživují radikalismus a některé z nich vedou až k pohybům rozvracejícím státní i mezinárodní řád. Občanské konflikty plynoucí z opožďujícího se rozvoje jsou nákladné a prohlubují problémy, které jim umožnily vypuknout. Máme-li snížit rizika, musíme se orientovat na vytvoření světového společenství se skutečně globálním řízením. Je zapotřebí, aby vůdcům záleželo na lidech ve všech koutech světa, nikoliv jen na obyvatelích nejbohatších a nejmocnějších zemí. Globalismus by měl být cílem, ne ústupem k nacionalismu a regionalismu. Příležitosti existují. S koncem studené války se dárci zaměřují spíše na rozvojové cíle než na geopolitiku. Naše chápání principů hospodářského rozvoje je hlubší. Obyvatelstvo rozvojového světa je mladé, což rozvojovým zemím nabízí příležitost šetřit, investovat a dosahovat pokroku.
Má-li se v těchto zemích zkvalitnit řízení, posílit instituce, potlačit korupce, zlepšit investiční klima, dosáhnout efektivnějšího zajišťování sociálních služeb, je naléhavě zapotřebí jednat.
V oblasti obchodu musí rozvinuté země otevřít zemím rozvojovým všechny své trhy, zejména trhy zemědělské. Rozvojové země pak musí učinit další pokrok směrem k volnému obchodu.
V oblasti pomoci a dluhů musí být splněny závazky z Monterrey a poskytnuty prostředky umožňující odpuštění zbývajících neudržitelných dluhů nejchudších zemí. V oblasti životního prostředí musíme s rozvojovými zeměmi spolupracovat na zavádění přístupů, které zachovají biodiverzitu a lesy, a současně budovat sítě vlád, mezinárodních institucí, občanských organizací a soukromého sektoru, které by se zabývaly klimatickými změnami a úbytkem biodiverzity.
Autoři: Wolfensohn, J., D., Bourguignon, F.
O autorech:
James D. Wolfensohn je prezidentem Světové banky, Francois Bourguignon je jejím prvním viceprezidentem a hlavním ekonomem.
Článěk vyšel 16. 11. 2004 v deníku Hospodářské noviny.