Novinové články
Co zbývá z multikulturalismu?
„Multikulturalismus jako politický projekt je vyčerpán, byl příliš rozporný,“ napsal v jednom z esejů filozof Václav Bělohradský. Je tomu opravdu tak? Jaké jsou hlavní výtky vůči multikulturalismu a jaká jej čeká budoucnost?
V jedné reportáži BBC vzpomínal jistý Arthur France, který kdysi emigroval z karibského ostrova Nevis do britského města Leedsu: „Přivítání bylo velmi chladné, černoši nemohli najít místo, kde žít.“ Tu cestu podnikl před padesáti lety, v době, kdy do evropských zemí začali hromadně přibývat lidé z jejich bývalých kolonií. V roce 1962, kdy tato vlna kulminovala, přijelo z Indie do Velké Británie přes šestašedesát tisíc přistěhovalců. Tehdy se zrodil koncept zvaný multikulturalismus.
Dostavil se šok
V Americe měl multikulturalismus nahradit model „tavicího kotlíku“, podle nějž se do amerického národa měla slít specifika, zvyky a hodnoty imigrantů, a vytvořit tak společně novou americkou kulturu. Tento předpoklad se ukázal jako mylný: americká kultura navzdory oblíbenému mýtu „tavicího kotlíku“ zůstávala kulturou bílého protestantského heterosexuála.
Evropský multikulturalismus se napojil i na myšlenky osvícenství, podle nichž nikdo nesmí být trestán či znevýhodňován na základě náboženského či politického přesvědčení. Multikulturalismus k tomu přidal nepřípustnost diskriminace i na základě pohlaví, vzhledu, etnického původu, sexuální orientace či životního stylu. Každý má tak dostat šanci na úspěšný život, aniž se musí vzdát svých specifik nebo je musí skrývat. Rozmanitost měla podle původní verze multikulturalismu obohatit celou společnost.
Multikulturalismus byl již počátkem sedmdesátých let vystaven kritice na obou stranách Atlantiku. Jeho evropská verze však dokázala bez většího otřesu přestát i zlom, jímž bylo zničení dvojčat 11. září 2001 v New Yorku. Zatímco z USA zněla Huntingtonova zjednodušující teze o střetu civilizací, Evropa ještě setrvávala ve víře v pokojné multikulturní soužití.
Ale nevydrželo jí to dlouho! Vývoj na starém kontinentu Evropanům přivodil šok z „nefungujícího“ multikulturalismu, zejména ve vztahu k muslimským enklávám. Vražda nizozemského režiséra Thea van Gogha, teror v Madridu a Londýně, hysterické a násilné reakce islámských radikálů na dánské karikatury Proroka nebo na náznakovou kritiku papeže Benedikta XVI. postupně změnily evropskou atmosféru. I liberálové, ještě nedávno obhajující multikulturalismus, se nyní k těmto idejím odvracejí zády.
„Multikulturalismus, vzhledem k míře své agresivity, tendence k separaci a netolerance pluralismus přímo popírá,“ píše italský politolog Giovani Sartori v knize Pluralismus, multikulturalismus a přistěhovalci, která nedávno vyšla i česky.
„Ovocem třiceti let státem podporovaného multikulturalismu bylo zvýšení mezirasového napětí a sektářství,“ stojí ve zprávě pravicového think-tanku Civitas, publikované dva měsíce po bombových útocích v centru Londýna v červenci 2005.
Ke kritikům se přidalo i několik českých autorů. Ve zdejších debatách se tak multikulturalismu paradoxně dostává větší publicity ve fázi jeho „soumraku“. Konzervativněji orientovaná část veřejnosti v krizi multikulturalismu může snadno spatřovat důkaz, že s „odlišnými“ se prostě po dobrém dohodnout nedá.
Nevyzpytatelné ostrovy
Když se redaktorka MF DNES nedávno vydala na procházku Prahou v muslimské burce, zaznamenala nejprve plejádu ostražitých pohledů. Kontrolující policista ji později donutil sundat burku kvůli kontrole totožnosti a vzápětí jí vysvětlil, že přece nemohl vědět, zda pod oděvem neskrývá zbraň. Pokus novinářky dobře ilustruje fakt, že evropští muslimové jsou vnímáni jako nebezpečí.
Bezpečnost uvnitř evropských států je klíčovým argumentem jedné linie kritiků multikulturalismu. Podle nich evropské společnosti ve snaze o kulturní neutralitu a spravedlivý přístup k „odlišným“ ohrožují samy základy své existence, totiž principy liberálního občanského státu. Podpora a oslava rozdílnosti vedla k uzavírání přistěhovalců a menšin do etnických enkláv, v nichž platí odlišné principy, hodnoty a pravidla než pro majoritní populace. Uvnitř západních společností vznikly izolované ostrovy lidí, kteří nepotřebují a ani nechtějí komunikovat vně svých komunit a většinová pravidla nejenže nechtějí sdílet, nýbrž často jimi rovnou pohrdají. Jde například o muslimské komunity v Nizozemsku a Velké Británii, ale také o enklávy Turků v Německu, ačkoliv Německo politiku multikulturalismu oficiálně nepřijalo.
Obyvatelé těchto „ostrovů“ nejsou loajální vůči státu a mnohdy pěstují zvyky přímo protikladné „většinovým“ normám, jakkoliv jsou tradiční a kulturně specifické. To jsou případy sňatků z donucení, rituálních vražd nebo mrzačící iniciační praktiky typu ženské obřízky. Několik zemí se také potýká s neřešitelným sporem o náboženské symboly a oděvy. Jejich podpora porušuje princip kulturní neutrality veřejného prostoru, zatímco jejich zákaz je v rozporu se svobodou náboženského vyznání.
Romská realita a elita
Pavel s rodinou žije v „romské uličce“ uprostřed menšího českého města. Mluví česky, dorozumí se i romsky. Nemá práci, bere sociální dávky, rodinnou situaci občas vylepší prací načerno. V televizi sleduje akční filmy, o Muzeu romské kultury nebo o pražském multikulturním festivalu Respect nikdy neslyšel. Nejvíce ho zajímá, zda se mu podaří získat legální, slušně zaplacenou práci a jestli střecha domku vydrží přes zimu. Zatímco vztah multikulturalismu a islámu může znít v českém prostředí poněkud odtažitě, multikulturnost je zde navýsost aktuální v souvislosti se sociálním propadem Romů.
S tím souvisí druhá linie výhrad k multikulturalismu - všímá si sociálních dopadů. Tito kritici poukazují na přesvědčení podle nich chybné, že podpora kulturních specifik a posílení menšinových identit povede k integraci příslušníků menšin. Zatímco vznikají romské festivaly, kroužky tanců a zpěvů, časopisy a romská studia - tvrdí kritici - valná většina Romů se přesouvá do ghett a prohlubuje se jejich fyzické i symbolické vyloučení, roste jejich chudoba. Dotační prostředky věnované na kulturní povznesení Romů a pozitivní přeformulování jejich identity nesplnily účel, protože skončily v nesprávných rukou. Podpořily dobře situované a víceméně integrované elity, jejichž příslušníci prostředky použili ke zlepšení své situace a ke zvyšování své politické moci. Romská politická elita má přitom k segregovaným, frustrovaným a sociálně slabým obyvatelům ghett „kulturně“ mnohem dál než k příslušníkům mainstreamu. Navíc vůle pomoci „svému etniku“ bývá u těchto lidí mnohdy mizivá.
Řešením je důsledné oddělení státních programů (a tedy i finančních dotací) sociální integrace od programů kulturní podpory a zhodnocování menšinových identit. A problém sociální, dodávají kritikové, je dnes mnohem palčivější než otázky kulturní.
Radši nám pusť Eminema!
Další linie sporu o multikulturalismus prochází vzděláváním. V evropských školách (u nás pouze v některých) jsou děti vedeny k přesvědčení, že kulturní rozmanitost obohacuje a každá kultura přináší svůj pozitivní příspěvek k vývoji lidského poznání a civilizace vůbec. Na školách se pořádají multikulturní přehlídky, slaví se neevropské svátky, učí se o menšinových uměleckých projevech a hodnotách, přičemž se zdůrazňuje, že „jiné je pouze jiné, nikoliv horší“.
Kritikům multikulturní výchovy v podstatě vadí následující: když vyzdvihujeme jinakost, posilujeme u žáků jejich dílčí skupinové identity. Tento přístup by se dal shrnout do sdělení „důležitější je to, čím se lišíme, než to, co nás spojuje“. Péče o děti z menšin má často romantický folklorní charakter: tradiční kroje, lidové písně, idealizované dějiny. Tím jsou děti opět uzavírány do bublin neadekvátní odlišnosti. Vzdělavatelé navíc často zapomínají, že v konkurenci s filmy a počítačovými hrami zajímá například romské děti folklor zhruba stejně jako ty české: totiž minimálně.
Mizení jednotlivců
Přestože jsou mnohé z výše uvedených kritik opodstatněné, paušální odsouzení multikulturalismu není spravedlivé. Neměli bychom zapomínat na pozitiva, která přinesl, a na kontext, v němž vznikal. Jak upozornili politologové Pavel Barša a Andrea Baršová, ve svých počátcích multikulturalismus reagoval na fakt, že navzdory „velkorysé“ nabídce asimilace byli mnozí lidé i nadále fakticky segregováni. Tato pokrytecká aliance oficiálně vyhlašované tolerance a faktického odstavení od možností uplatnit se vedla - ve hrubé zkratce řečeno - k hrůzám druhé světové války. Během ní pak vyvrcholil proces postupné segregace a fyzické likvidace těch, kteří se vymykali většinovým normám.
Aby liberální stát mohl odstraňovat nerovnost, musel „pracovně a dočasně“ vymezit kategorie, na jejichž základě tato nerovnost vzniká.
A to je okamžik, kdy se část multikulturních politik vydala cestou podpory svébytných kulturních komunit (tento komunitarismus byl nejvíce patrný ve státních politikách Kanady, Austrálie a Velké Británie). Jenže komunity postupně přestaly být přechodným prostředkem pro zajištění rovných příležitostí a staly se účelem a cílem.
Komunitarismus tak má podle kritiků opačné důsledky, než zamýšlel původní multikulturalismus. Ze skupinových rozdílů udělal kritérium „dělení lidí“ a objektem jeho politických kroků už nebyl občan-jednotlivec, nýbrž sociokulturní komunity. Místo aby tento přístup komunity začleňoval, stal se nástrojem jejich odlišování a oddělování. „Jsou to multikulturalisté, kdo vyrábějí kultury, které pak spravují s cílem dosáhnout separace nebo revolty,“ kritizuje tento postup již citovaný Giovanni Sartori. K podobným závěrům dospívají kritici multikulturalismu i u nás.
Paušalizace
Problém těchto kritik většinou spočívá v tom, že plně ztotožňují multikulturalismus s komunitarismem, odkud vede jen krok k obvinění, že za rasismus a intoleranci ve společnosti mohou multikulturalisté. Někdy z neznalosti, jindy účelově kritici ignorují liberální proudy v multikulturalismu, které - na rozdíl od proudů skutečně komunitaristických - nadále existují a nabízejí inspirativní řešení problémů kulturních odlišností. Taková nerozlišující kritika multikulturalismu znovu žene vodu na mlýn xenofobním a konzervativním kruhům: za problémy nemůže útlak, diskriminace a vylučování ze strany majority, nýbrž „kmenové myšlení“ a „intolerance“ menšin a jejich multikulturalistických přisluhovačů. Odmítnutí multikulturalismu v zemích euroamerického okruhu se nyní zdá velmi pravděpodobné. Toto zamítnutí samozřejmě nezruší fakt, že kultury západních společností zůstanou rozrůzněné. Rozhodně by nemělo vést k návratu k asimilacionistickému nebo k segregačnímu nacionalismu. O hrozbě této možnosti svědčí úspěchy nacionalisticky zaměřených stran v posledních volbách v Holandsku, Polsku, na Slovensku nebo čerstvě v Srbsku.
V oblasti integračních politik jistě dojde k odklonu od podpory kulturních specifik a menšinových identit, důraz se přesune na občanskou integraci jak nově příchozích, tak příslušníků „usazených“ menšin. „Je velmi důležité muslimům ukázat, že respektujeme ostatní náboženství. Ale také chceme, aby oni respektovali zákony evropských zemí, evropské normy a základní lidská práva,“ řekl nedávno evropský komisař pro spravedlnost a bezpečnost Franco Frattini.
Rozmanitost nezmizí
S kritiky multikulturalismu lze souhlasit v tom, že v sociální oblasti musí být integrační programy striktně odděleny od programů kulturní podpory. Integrační úsilí by však nemělo zmutovat ve vyžadování naprosté asimilace a v podmínku, že sociálně vyloučení budou začleněni do většinové společnosti jen tehdy, budou-li ignorovat nebo utajovat všechna svá etnokulturní specifika. Namísto potírání odlišných identit bychom se měli zaměřit na podporu či minimálně akceptaci jejich podob, které integraci nebudou bránit.
„Integrační partie se hraje s dětmi a celá se odehrává ve školství a ve školní budově,“ píše v již zmíněné knize politolog Sartori. Případný „antimultikulturalistický“ obrat by však na školách neměl znamenat návrat k uznávání jediné kultury a etnocentrickému glajchšaltování. Pro odstranění rizika „škatulkování“ plně postačí, když středem pedagogického zájmu bude individuální žák a jeho specifické potřeby. Rovný přístup ke všem neznamená přístup stejný. Rozmanitost nadále nebude cílem, nýbrž východiskem výuky. Ze škol, už vzhledem k demografickým prognózám, rozmanitost rozhodně nezmizí.
Na závěr pozměňme úvodní otázku: Co by z multikulturalismu navzdory kritikám mělo zbýt? Jistě respekt k jedinečné lidské bytosti, která je průsečíkem nejrůznějších vlivů včetně těch kulturních. Věrnost směřování k rovnosti příležitostí, o kterou multikulturalismu původně šlo. A nakonec i základní teze, že setkání s jinakostí nám nastavuje zrcadlo a přispívá tím k poznání sebe samých.
Autor: Jan Buryánek
Článek vyšel 12. května 2007 v příloze Kavárna deníku Mladá fronta DNES.